Planety - Peklo, peklo, ráj (2012)

Poslední týden neposlouchám prakticky nic jiného než Planety. Třeba 8x denně. Přitom dost věcí nasvědčuje tomu, že by se mi to nemělo vůbec líbit – rozostřené kytary, podezřelé texty libující si v naivních sdružených rýmech a klišé (aspoň některé jsou doufám parodie), procítěný zpěv se soustavnou manýrou protahování posledních slabik, opakovaný průlet zvonkohry jak z televizní pohádky 80. let a olbřímí množství romantiky. A občas to nebezpečně připomíná Priessnitz.

Zároveň zpod popového kabátu nepřehlédnutelně trčí svojskost slezských magorů Le Christ Hypercubistic a Plešatá zpěvačka, z jejichž okruhu se Planety zhmotnily. Jejich label je prezentuje jako kapelu lásky, co vznikla za účelem lovu panen. Nevím, nakolik jsou dnešní panny náročná stvoření, ale ta hudba je naprosto skvělá, promyšlená a suverénně melodická. Většinu alba tvoří ultimátní hitovky a nechybí sugestivní rafinovanější věci, jako je zejména geniální úvodní skladba. Obcházející kýč je zastrašován přitvrzením (Kam jdou) nebo solidní disharmonií (Já – oceán). S ostatními kapelami od Mámy je spojuje neuchopitelná a pro mě nezvyklá podmanivost a ano, silná autentičnost. Nevěřím, že tohle vše je jen jako. Anebo mám vagínu a nevím o tom.

Planety zdá se mají nějakou magickou gravitaci. Uvidíme, co se stane za týden.

Nejoblíbenější skladby: 68, Nafialovělá vnějších srdcí, Já – oceán, Antihmota

Stažení zdarma zde.