úterý 24. dubna 2012

Planety - Peklo, peklo, ráj (2012)

Poslední týden neposlouchám prakticky nic jiného než Planety. Třeba 8x denně. Přitom dost věcí nasvědčuje tomu, že by se mi to nemělo vůbec líbit – rozostřené kytary, podezřelé texty libující si v naivních sdružených rýmech a klišé (aspoň některé jsou doufám parodie), procítěný zpěv se soustavnou manýrou protahování posledních slabik, opakovaný průlet zvonkohry jak z televizní pohádky 80. let a olbřímí množství romantiky. A občas to nebezpečně připomíná Priessnitz.

Zároveň zpod popového kabátu nepřehlédnutelně trčí svojskost slezských magorů Le Christ Hypercubistic a Plešatá zpěvačka, z jejichž okruhu se Planety zhmotnily. Jejich label je prezentuje jako kapelu lásky, co vznikla za účelem lovu panen. Nevím, nakolik jsou dnešní panny náročná stvoření, ale ta hudba je naprosto skvělá, promyšlená a suverénně melodická. Většinu alba tvoří ultimátní hitovky a nechybí sugestivní rafinovanější věci, jako je zejména geniální úvodní skladba. Obcházející kýč je zastrašován přitvrzením (Kam jdou) nebo solidní disharmonií (Já – oceán). S ostatními kapelami od Mámy je spojuje neuchopitelná a pro mě nezvyklá podmanivost a ano, silná autentičnost. Nevěřím, že tohle vše je jen jako. Anebo mám vagínu a nevím o tom.

Planety zdá se mají nějakou magickou gravitaci. Uvidíme, co se stane za týden.

Nejoblíbenější skladby: 68, Nafialovělá vnějších srdcí, Já – oceán, Antihmota


Stažení zdarma zde.

pátek 20. dubna 2012

Lyssa - El Clásico (2011)

X-krát méně je stále více

Má oblíbená Lyssa ubrala na živelnosti, výbušnosti, hlučnosti a sarkastickém humoru, ubylo tónů i pasáží v jednotlivých skladbách, řevu a dokonce i latinských kořenů. Bicí s basou do sebe ještě víc prorostly, kytara většinou krouží kolem a soustředí se na atmosférickou zvukomalbu, jen občas se přidává s důraznějšími riffy. Oproti předchozí kolekci opulentnějších noise-rockových „hitovek“ (LP Amoral) se kapela dostala k jakémusi hypnotickému minimalismu, kdy je celá skladba často postavená na jediné repetitivní lince o pár tónech, na niž se nabalují pečlivě dávkované erupce zvuku. Tím se Lyssa částečně vrací k svému prvotnímu období valivého zákeřného hluku, místo ubíjející monotónnosti je však dnes mnohem rafinovanější, napínavější a ve výsledku podmanivější. Vynechání všeho nadbytečného funguje tím líp, čím důsledněji je dodrženo (za všechny asi nejsilnější skladba Latex), bohužel některé skladby uvízly v odrhovačkovém schématu sloka-refrén a kýžená magie se nedostavila (Pongstar, Zlatan).

Naštěstí zůstala svérázná mytologie a útržkovité texty srozumitelné asi jen zasvěceným. K ironickým šlehům a celkově rouhačskému naladění překvapivě přibyly nečekaně introvertní až intimní momenty, zejména v subtilní úvodní a závěrečné skladbě, které album geniálně rámují. Kromě nich stojí za zmínku zejména zneklidňující monument K/Aero, který nejspíš míří do vlastních řad a chytře album půlí, následující snůška rychlošípáckých nadávek Matouš 19:8 s matoucí nedokončenou/nekonečnou gradací a v jedovatém hlukovém bahně radostně se rochnící Asaha, asi nejvýraznější připomínka Amoralu. Slibně začatá Masterking mi přijde trochu bezradně předčasně utnutá.

Zvuk byl, zdá se, pečlivě opracován, nicméně hrubší a šťavnatější amoralovský mi byl asi bližší.

I přes některé slabší momenty jsou ty převažující natolik úchvatné, že je pro mě El Clásico albem (loňského) roku. Dokonalost je nudná. Cením si nevykalkulovaného vývoje kapely a odvahy ukázat vedle oceňovaného ironického šklebu ještě druhou zklidněnou a zahloubanější tvář. Kolik jich tohle božstvo ještě schovává pod maskou?

Nejoblíbenější sklady: Zorn, K/Aero, Matouš 19:8, Asaha, Latex




úterý 9. srpna 2011

Gride - Záškuby chaosu (2011)

Tak tu abecedu hnedle (cha!) porušíme...

Stručně: Nové album Gride je (opět) geniální!!

Obšírněji: Jsem moc rád, že po přímočařejším (přesto skvělém) Horizontu událostí se kapela zase přiklonila ke své komplikovanější stránce, a to tak důkladně, že vedle promyšleného, avšak sevřeného Tance bláznů působí Záškuby chaosu ještě šíleněji a „experimentálněji“, zkrátka název zase jednou nekecá. Zejména kytary často vyvádí nečekané psí kusy, opakovaně se dostávají až do jakýchsi perverzně najazzlých disonantních poloh, experimentuje se se zvukem a strukturou skladeb tak jako snad ještě nikdy v minulosti. Ke grind/fast/hard corovému základu se kromě tradičních thrashových, crustových a punkových momentů přidávají občas i heavíkové a dillingerovské flashbacky či úplné přeludy. Navíc kolem poloviny alba přichází sekvence atmosféričtějších (sic!) skladeb a celá deska končí (pominu-li punkově rozvolněnější cover) monotónním zadupáním do bažin, věci to dříve neslýchané. Zběsilé sypačky pochopitelně nebyly opomenuty, byť bych agresivních ultrarychlých pasáží snesl na albu víc. Stejně jako brutálnější zvuk a místy i hysteričtější řev, ale chápu, že tyto věci jsou zcela v souladu s vývojem kapely a nic nemění na tom, že Záškuby chaosu jsou dílem takřka satansky dokonalým a jednoznačně dalším vrcholem v tvorbě Gride.

Nejoblíbenější skladby: Hvězda, monstra, jasná noc, Ufoni jsou tady, Tohle je definitivní, Zahlcení, Úděl prvočísel, Cestou k jámě




neděle 2. ledna 2011

Kate Bush – The Dreaming

Tak to vezmeme podle abecedy :)

Nevím už z jakého přesně důvodu jsem se začal zajímat o hudbu Kate Bush ... každopádně měl jsem velké štěstí, že jsem narazil na album The Dreaming (1983) jako druhé (první, které jsem poslouchal, bylo nepřekvapivě Hounds of Love (1985), a přestože obsahuje příšerně ohranou a podlě mě nijak výjimečnou Running Up That Hill, mě to od dalšího zkoumání neodradilo; ostatně taky stojí aspoň za poslechnutí). The Dreaming je totiž album, které si K.B. produkovala úplně sama a v mnoha ohledech to s produkcí dost přehnala. Jak sama kdysi řekla, je to její "She's gone mad album". Díkybohu, protože jinak by album asi znělo podobně jako Hounds of Love, možná by stálo za poslechnutí, ale určitě bych tady o něm nepsal :)

Co se zvuku týče je to poplatné době svého vzniku (elektronické perkuse, bezpražcová baskytara a další zvuky), ale objevuje se tu i plno neobvyklých nástrojů a Katin hlasový rejstřík zahrnuje vše od pištivého falsetta, přes obyčejný zpěv až po hrdelní metalový growl. Vážně. A ani kompozice skladeb není zrovna popová – schválně, poslechněte si ukázku a pak si ji pusťte ještě jednou ... a počítejte ;)

úterý 28. prosince 2010

Alpinist

Nedávno jsem celkem náhodou znovu narazil na tenhle německý neocrust. Přirovnal bych je asi nejblíž k Ictus – prostě crustový sypec, ale pánové se nebojí být melodičtí a místy i zvolnit. Na rozdíl od Ictus jsou ale řekl bych trošku temnější a taky hlasy jsou o něco hrubší. Kdosi na jakémsi blogu je popsal slovy: "Vztek. Melodický vztek." V každém případě, že přirovnám Alpinist zrovna ke svým oblíbeným Ictus, není náhoda.

Jejich první album (Minus.Mensch, 2009) poslouchám už někdy od léta, takže když jsem se dozvěděl, že letos vydali nové album (Lichtlaerm, 2010), okamžitě jsem si musel zjistit, jak zní. Lichtlaerm zní dobře – sice mně osobně se zdá, že nedosahuje úplně kvality Minus.Mensch, ale i tak jsou obě desky srovnatelné. Zároveň jsem si pak stáhl Demo z roku 2007, ale to je na mě až příliš neučesané, aspoň ve srovnání s oběma novějšími deskami. Na druhou stranu našel jsem i názory, že je to od nich nejlepší nahrávka, tak si vyberte :)

Dvě ukázky – první z Minus.Mensch, druhá z Lichtlaerm: