Planety - Peklo, peklo, ráj (2012)

Poslední týden neposlouchám prakticky nic jiného než Planety. Třeba 8x denně. Přitom dost věcí nasvědčuje tomu, že by se mi to nemělo vůbec líbit – rozostřené kytary, podezřelé texty libující si v naivních sdružených rýmech a klišé (aspoň některé jsou doufám parodie), procítěný zpěv se soustavnou manýrou protahování posledních slabik, opakovaný průlet zvonkohry jak z televizní pohádky 80. let a olbřímí množství romantiky. A občas to nebezpečně připomíná Priessnitz.

Zároveň zpod popového kabátu nepřehlédnutelně trčí svojskost slezských magorů Le Christ Hypercubistic a Plešatá zpěvačka, z jejichž okruhu se Planety zhmotnily. Jejich label je prezentuje jako kapelu lásky, co vznikla za účelem lovu panen. Nevím, nakolik jsou dnešní panny náročná stvoření, ale ta hudba je naprosto skvělá, promyšlená a suverénně melodická. Většinu alba tvoří ultimátní hitovky a nechybí sugestivní rafinovanější věci, jako je zejména geniální úvodní skladba. Obcházející kýč je zastrašován přitvrzením (Kam jdou) nebo solidní disharmonií (Já – oceán). S ostatními kapelami od Mámy je spojuje neuchopitelná a pro mě nezvyklá podmanivost a ano, silná autentičnost. Nevěřím, že tohle vše je jen jako. Anebo mám vagínu a nevím o tom.

Planety zdá se mají nějakou magickou gravitaci. Uvidíme, co se stane za týden.

Nejoblíbenější skladby: 68, Nafialovělá vnějších srdcí, Já – oceán, Antihmota

Stažení zdarma zde.

Lyssa - El Clásico (2011)

X-krát méně je stále více

Má oblíbená Lyssa ubrala na živelnosti, výbušnosti, hlučnosti a sarkastickém humoru, ubylo tónů i pasáží v jednotlivých skladbách, řevu a dokonce i latinských kořenů. Bicí s basou do sebe ještě víc prorostly, kytara většinou krouží kolem a soustředí se na atmosférickou zvukomalbu, jen občas se přidává s důraznějšími riffy. Oproti předchozí kolekci opulentnějších noise-rockových „hitovek“ (LP Amoral) se kapela dostala k jakémusi hypnotickému minimalismu, kdy je celá skladba často postavená na jediné repetitivní lince o pár tónech, na niž se nabalují pečlivě dávkované erupce zvuku. Tím se Lyssa částečně vrací k svému prvotnímu období valivého zákeřného hluku, místo ubíjející monotónnosti je však dnes mnohem rafinovanější, napínavější a ve výsledku podmanivější. Vynechání všeho nadbytečného funguje tím líp, čím důsledněji je dodrženo (za všechny asi nejsilnější skladba Latex), bohužel některé skladby uvízly v odrhovačkovém schématu sloka-refrén a kýžená magie se nedostavila (Pongstar, Zlatan).

Naštěstí zůstala svérázná mytologie a útržkovité texty srozumitelné asi jen zasvěceným. K ironickým šlehům a celkově rouhačskému naladění překvapivě přibyly nečekaně introvertní až intimní momenty, zejména v subtilní úvodní a závěrečné skladbě, které album geniálně rámují. Kromě nich stojí za zmínku zejména zneklidňující monument K/Aero, který nejspíš míří do vlastních řad a chytře album půlí, následující snůška rychlošípáckých nadávek Matouš 19:8 s matoucí nedokončenou/nekonečnou gradací a v jedovatém hlukovém bahně radostně se rochnící Asaha, asi nejvýraznější připomínka Amoralu. Slibně začatá Masterking mi přijde trochu bezradně předčasně utnutá.

Zvuk byl, zdá se, pečlivě opracován, nicméně hrubší a šťavnatější amoralovský mi byl asi bližší.

I přes některé slabší momenty jsou ty převažující natolik úchvatné, že je pro mě El Clásico albem (loňského) roku. Dokonalost je nudná. Cením si nevykalkulovaného vývoje kapely a odvahy ukázat vedle oceňovaného ironického šklebu ještě druhou zklidněnou a zahloubanější tvář. Kolik jich tohle božstvo ještě schovává pod maskou?

Nejoblíbenější sklady: Zorn, K/Aero, Matouš 19:8, Asaha, Latex